Dolování v Jestřebích horách 1590 - 1990
Od počátku založení Rtyně se její obyvatelé živili převážně zemědělstvím případně tkaním látek a chovem hospodářských zvířat. To vše změnilo léto roku 1590, když byla v Markoušovicích objevena sloj kamenného uhlí. Uhlí se tu těžilo dalších 400 let. Datem objevu uhelných slojí je tento revír druhý nejstarší v České republice. Dlouhé roky hornického podnikání ukončil roku 1990 ministr průmyslu Ing. Vladimír Dlouhý, který ukončil těžební činnost a zahájil likvidaci státního podniku Východočeské uhelné doly.
Jestřebí hory jsou známy uhelným hornictvím, po kterém zůstalo v terénu mnoho památek v podobě haldiček, zavalených štol a šachet. V jejich sousedství jsou však památky na kutání rud a to hlavně rud měděných. První archivní záznamy z roku 1770 říkají, že v Suchovršicích byl založen důl na zlato, což sice nabylo novodobě doloženo, ale název dolu Zlatá jáma mnoho napovídá. Spolehlivě doložena je ale těžba měděné rudy (malachitu), stříbra a manganové rudy. Všechny vystavené nálezy pocházejí z průzkumu stařin Měděného dolu v Suchovršicích.
Staří havíři používali jako pracovní oděv jakékoli obnošené oblečení, na ochranu hlavy klobouk a na nohy stará bagančata, ale mnozí fárali i na boso. Nesměla chybět fajfka, v dolech se v té době běžně kouřilo. Některým havířům dělal společnost kanár v kleci, který sloužil jako varovný detektor dusivých plynů. K základnímu nářadí havíře patřil špičák, sekera, pila a vozík na dopravu uhlí. Na úschovu nářadí sloužila dřevěná uzamčená bedna, které se říká „štádle“. Hornická štádlata se ostatně používala až do skončení těžby na zdejších dolech roku 1990.
V počátcích dolování se používaly při práci polní nástroje. Postupně se nářadí přizpůsobovalo pro práci v dolech. Nutnost vyvážet špičáky na den k ostření ukončil vynález tzv. „patentu“ což byl špičák s nasazovací špičkou, která se dala měnit i během šichty. Stejný systém výměny se o mnoho let později uplatnil při výměnách řezných nožů u důlních kombajnů. Na ražbách štol a překopů v kameni se používal mlátek a želízko pro odsekání „šlicování“ kamene. Na přelomu 18.-19. století se při lámání kamene používal střelný prach a později dynamit, k provrtání děr ruční vrtáky a kladiva. Tuto velmi namáhavou práci změnilo až zavedení stlačeného vzduchu pro pohon vrtaček a sbíječek. Vrcholem techniky bylo zavedení dobývacích kombajnů a posuvných výztuží v porubech a razicích kombajnů a vrtacích vozů na ražbách dlouhých děl.
Báňská záchranná služba je speciální složka důlního podnikání. Zaměřuje se na záchranu osob a majetku při důlních nehodách a na prevenci a zabezpečení důlních provozů proti důlním nehodám. Mezi hlavní úlohy patří především záchrana horníků při důlních nehodách, jejich vyvádění nebo vynášení z ohrožených prostor a poskytování první pomoci zraněným. Dále je to hašení důlních požárů, likvidace záparů uhlí, zdolávání a likvidace následků průtrží plynů a uhlí a výbuchu plynů a uhelného prachu v dole. Dalším důležitým úkolem záchranné služby je provádět v dole veškeré likvidační a asanační práce v prostředí s nedýchatelným ovzduším, tedy práce v dýchacím přístroji. Zajišťuje také základní přednemocniční ošetření úrazů a následný transport do zdravotního zařízení. Tyto práce zajišťuje Báňská záchranná služba 24 hodin a 7 dní v týdnu v podzemí i na povrchu.
Roku 1905 bylo výnosem nařízeno všem dolům v českých zemích zřízení báňské záchranné stanice s předepsaným množstvím vycvičených záchranářů a počtem dýchacích přístrojů. Je potřeba říci, že Svatoňovická báňská společnost, majitelka zdejších dolů, oddalovala zřízení záchranné služby až do roku 1910.
Hornické hudby a muzikanti
Počátky vzniku prvních malých lidových hudebních skupin v našem kraji se datují na počátek 19. století. V té době začíná náchodská vrchnost vykupovat od místních rolníků drobné uhelné šachtičky za účelem zvýšení těžby černého uhlí. Tento rozvoj dolování vedl ke vzrůstu počtu obyvatel. Přesto, že doly poskytly nové pracovní příležitosti, žili zde podhorští tkalci, malorolníci a havíři velmi skrovně. Již tenkrát hledali tito lidé jakousi kulturní nadstavbu svojí lopoty a tu jim poskytlo lidové muzicírování.
Roku 1844 zahájila svoji činnost hudba v Odolově a v té době současně dochází k ustavování hudebních skupin i v dalších vesničkách. Roku 1845 je založena knížecí hornická hudba. Pro majitele dolů knížete Schaumburg-Lippe byla hornická hudba velikou chloubou. Do hudby byli přijímáni pouze znamenití hudebníci. Takový hudebník dostal zpravidla závodní byt a na dole lehčí práci. Každé úterý a čtvrtek byla ve dvě hodiny odpoledne zkouška. Přes léto odjela hornická kapela do Janských Lázní, kde po dobu letní sezóny koncertovala. V roce 1873 koncertovala dokonce ve Vídni.
